Historička z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK ve své knize s podtitulem Společnost, představy a každodennost v Československu 1945–1960 zabývá otázkou, jak se utvářela nová – socialistická – noc, ať už v jejím symbolickém vnímání, tak v každodenním prožívání. Monografie vychází v Nakladatelství Lidové noviny.
Noc představuje všeobecně zvláštní či svým způsobem mimoběžný čas s vlastními významy, příležitostmi a nebezpečími, a také politickými, náboženskými, společenskými i hospodářskými důsledky. Od nejstarších kultur působí jako metafora a symbol a provází rétoriku a obraznost nejrůznějších myšlenkových směrů a sociálních projektů, utopií a experimentů. Také je často spojována se zločinem.
V moderní době byl noční čas systematicky kolonizován a noční činnost normalizována. „Především rozvoj systematického osvětlení, nejdříve plynového, a potom elektrického, umožnil noc využít k ekonomickým cílům, profitovat z ní a zpeněžit ji,“ popisuje dr. Lucie Dušková. „Ve světě práce nastolení nočních směn, které měly mít stejnou produktivitu jako denní směny, přispělo k přesvědčení, že je možné dosáhnout nepřetržité a neomezené produkce. Osvětlení také noc zpřístupnilo rozmanitým volnočasovým aktivitám, které postupně vytvořily celé odvětví zábavního průmyslu.“
Symbolické osvětlení, tedy osvětlování určitých budov či prostranství v určité dny při určitých příležitostech, přispělo k identifikaci jedinců se shora propagovanými hodnotami, událostmi a formami prostorového uspořádání. Míra osvětlení představovala měřítko modernity. Kromě toho osvětlení umožnilo zavést nové typy kontroly společnosti. „Vytvořilo zdání, že je na každého vidět, že je pod dohledem ostatních a policie. Tím přispělo k sebekontrole lidí ve veřejném prostoru. Všechny tyto aspekty působily i v Československu po druhé světové válce, které se tehdy vydalo cestou budování nového – socialistického – společenského systému, jehož oficiálně dosáhlo v roce 1960,“ vysvětluje dr. Dušková.
Noční život se změnil vlivem osvícenské a industriální modernity, která je společná všem moderním ideologiím bez ohledu na jejich zaměření či geografický prostor. Poválečné Československo bylo ovšem typické svou směsí dysfunkcí a paradoxů. „Dysfunkce vycházely z přeorientovávání ekonomiky a jejího přetížení po včlenění Československa do sovětské hospodářské sféry. Kvůli výpadkům proudu tak byl československý veřejný prostor po válce mnohem méně osvětlený než před válkou. Tento paradox bil do očí a podrýval teze o socialistické modernitě. Tma v ulicích zároveň často skýtala svobodu pohybu a nejrůznějších aktivit. Ve světě práce kvůli výpadkům proudu často docházelo k chaosu v organizaci směn a práce, což někdy otevřelo prostor k různým svérázným aktivitám, například uměleckým performancím. Typický byl také svéráz, s jakým se lidé vzniklým situacím přizpůsobovali a jak improvizovali, například protagonisté rodícího se zábavního průmyslu,“ uzavírá dr. Dušková.
