Akademik z Ústavu řeckých a latinských studií FF UK na překladu básně pracoval od roku 2011. Poslední samostatný překlad Aenéidy od Otmara Vaňorného vyšel v roce 1933, jedná se tak o první překlad celé básně po 90 letech.
Vergilius báseň sepsal v době začátku vlády prvního římského císaře Augusta po dlouhém období občanských válek. Jaký vliv tyto události na dílo měly a změnil se pohled na smysl básně v průběhu času?
Tradice vykládat Aenéidu pomocí historicko-politického kontextu a poněkud zjednodušujícím způsobem ji vztahovat k dobovým reáliím má kořeny už v antice a lze se s ní setkat dodnes: učebnice literatury mnohdy hlásají, že Vergilius byl Augustovi vděčný za politickou stabilitu a rozhodl se ho oslavit skrze jeho bájného prapředka Aenéa. Vergilius je pak vnímán jako dvorský básník, přitakávající nejen aktuálnímu režimu, ale obecně římskému nacionalismu a imperialismu.
Moderní literární věda ale ukázala, jak problematické je postulovat autorský záměr a jak ochuzující je vykládat text jen jako odraz doby. Začalo se poukazovat na ambivalenci jednotlivých pasáží i celého eposu. Například slavný popis Aenéova štítu, na nějž bůh Vulkán vytepe slavné výjevy z římských dějin, lze číst i jako kritiku laciného propagandistického umění. Při bližším čtení badatelé ukázali nejen Vergiliovu imaginaci a práci s metaforami, narativními strukturami a předchozí literární tradicí, ale zpochybnili právě i ono pozitivní vyznění eposu. Zdá se, že v básni je řada poloh či hlasů, které si vzájemně odporují a vytvářejí mnohem méně jednoznačný, ale o to pestřejší obraz světa.
Nutno dodat, že i tato interpretační linie, která mně osobně připadá velmi přitažlivá, bývá obviňována z toho, že jde o ahistorické, romantizující či postmoderní čtení – totiž že jde o jisté diskursní strategie, jimiž lze zachránit Vergilia pro čtenářský vkus ve 20. a 21. století.
Římský básník Publius Vergilius Maro na básni pracoval deset let, vy dvanáct. Vidíte mezi tím nějakou paralelu?
Na jednu stranu se ta paralela trochu nabízí, zvlášť ještě když uvážíme, že Vergilius v době své smrti po deseti letech práce ještě nebyl s básní hotov. Dle tradice měl v plánu cestovat pár let po Řecku a během této cesty dodat básni výslednou podobu. Ta dlouhá doba potřebná jak ke kompozici, tak k překladu Aenéidy může možná napovídat, o jak komplexní a mnohovrstevnatý text se jedná.
Na druhou stranu, nevíme nic o tom, kolik hodin denně Vergilius na eposu pracoval, zda pracoval pravidelně každý den či nárazově, a nevíme ani, z čeho žil, co řešil v osobním životě a tak dále. Za sebe mohu říci, že jsem vedle překladu Aenéidy dělal spoustu dalších věcí – nejen, že jsem pracoval na dalších překladech, ale také jsem během té doby dostudoval, začal působit na FF UK a psal jsem odborné práce – a byly tam opakovaně dlouhé týdny až měsíce, kdy jsem nepřeložil ani verš.
Co vám zabralo na překladu nejdéle a co bylo nejtěžší?
Na překladu jsem pracoval dlouho, ale v zásadě šlo vše podle plánu, ba i trochu nad plán. Poměrně záhy jsem se totiž rozhodl překládat zhruba jeden zpěv ročně – celkově jich je dvanáct – poslední dva roky se už v podstatě jen redigovalo a korigovalo. Samozřejmě jsem se neustále zasekával na některých verších, jimž jsem měl problém porozumět nebo jež jsem nemohl vměstnat do veršového rozměru – to však pro mě byly spíše výzvy.
Nejvážnější problémy však zpravidla souvisely právě s dlouhou dobou překládání: udržet jednotný styl nebo se jen vyznat po tak dlouhé době v poznámkách, verzích souborů a alternativních podobách různých pasáží. Během prvních šesti let jsem si v podstatě nedovedl představit, že to kdy dopřekládám celé, takže jsem měl i problém s motivací a vírou ve zdárný konec.
Jaký je rozdíl mezi vaším a Vaňorného překladem? Zohlednil jste v něm oproti předchůdci nějaké nové poznatky bádání?
Pro pořádek bych uvedl, že mezi tímto překladem a překladem Otmara Vaňorného z roku 1933 – respektive druhým vydání z roku 1941 – jsou ještě dvě postupně progresivnější modernizace Vaňorného překladu od Rudolfa Mertlíka, jež vyšly v letech 1970 a 2011. Ve svém překladu jsem usiloval o to, aby byl text jednak čtivý – vyprávění bylo plynulé, byly tam přirozené elipsy podmětů, správné kohezní prostředky, žádná slovní vata vyplňující metrické schéma verše – a zároveň poetický, tedy zvukomalebný a lexikálně bohatý. Snažil jsem se také vyhýbat archaismům a trochu omšelým poetismům typickým pro Antickou knihovnu, například by místo aby, neb místo neboť a podobně.
Přestože je volba veršů samozřejmě zcela svévolná a vyznívá v můj prospěch, což jistě nebude platit na ploše celého díla, mohu ukázat drobné porovnání veršů 12,462–3. V překladu Vaňorného a Mertlíka stojí: „Výkřik zdvihne se v ráz až k nebesům – teď se zas dají / na útěk rutulské sbory a prchají, pokryty prachem.“ Já je přeložil jako: „K nebesům nese se křik a teď zase naopak plání / Rutulští čelem vzad peláší, jenom se za nimi práší.“
Zdá se mi, že předchozí překladatelé mimo jiné také potlačovali – v souladu s dobově převládající interpretací eposu – výše zmíněné nejasné, melancholické podtóny textu, které jsem se já snažil v překladu zachovat.
Co pro vás osobně dílo znamená, že jste mu byl ochotný obětovat tolik času a píle?
To je těžká otázka. Když jsem začínal epos překládat, byl to pro mě prostě „jen“ jeden z všeobecně uznávaných vrcholů římské literatury, trochu méně zábavný než Ovidiovy Proměny, který by si zasloužil nový, moderní překlad, a ve své naivitě a zpupnosti jsem se domníval, že bych ho mohl obstarat. Když jsem se začetl do originálu, připadal mi strhující, architektonicky a stylisticky téměř dokonalý a literárně velmi chytrý. Velmi mi to učarovalo.
Po takto dlouhém prodírání se tímto textem už ale vůbec nejsem objektivní a vím, že má zkušenost je nepřenosná. Můžu říct jenom tolik, že nechat na sebe nějaký text tak dlouho působit je transformační, ale nutně i deformační zkušenost. Člověk si při opakovaných čteních čím dál více přestává všímat narativního povrchu a soustředí se na to, jak je text udělán, jak funguje v procesu čtení, jak vás při opakovaném čtení napadá stále více a více otázek – pamatujete si text téměř slovo od slova, něco se vyjasňuje, ale spousta se toho vzdaluje, rozpadá a znejišťuje.
Mgr. Michal Ctibor, Ph.D., působí na Ústavu řeckých a latinských studií FF UK, kde vyučuje latinský jazyk a římskou literaturu klasického období se zvláštním zájmem především o básníky Lucretia a Vergilia. Je autorem několika odborných článků o latinské syntaxi a pragmatice, jíž se věnoval také ve své disertační práci. Knižně vydal komentovaný překlad tří Ciceronových řečí (Caesarianae: Řeči proslovené před Caesarem, 2018), několik drobnějších překladů z děl básníků Vergilia, Horatia a Martiala. Také publikoval v časopise Zprávy Jednoty klasických filologů – Auriga, jehož byl v letech 2019–2023 hlavním redaktorem. Za ukázky z překladu Aenéidy byl v roce 2014 oceněn prvním místem v překladatelské Soutěži Jiřího Levého pořádané Obcí překladatelů, v níž uspěl také v roce 2023 s ukázkou z chystaného překladu Terentiovy komedie Tchýně.
Nový překlad Aenéis si můžete zakoupit zde.
Michal Otáhal
