Kancionál český mnohostranně literárně činného jezuity Matěje Václava Šteyera (1630-1692) patří k nejobsáhlejším i nejvydávanějším bohemikálním kancionálům. Během let 1683-1764 byl vytištěn šestkrát a jeho užívání je doloženo minimálně do začátku 20. století. Obsahuje téměř 1000 českých písňových textů a více než 800 nápěvů, a to od raně středověké písně Hospodine, pomiluj ny až po písňovou tvorbu druhé poloviny 17. století. Šteyerův zpěvník přitom nabízí zajímavé výpovědi o literárním životě doby svého vzniku i doby své recepce, o podílu hymnografie ve vernakulárním jazyce na utváření laické zbožnosti i konfesijní identity apod. Šteyerovu zjevnou snahu prezentovat shromážděný písňový fond jako doklad starobylé „pravověrné“ zbožnosti Čechů interpretujeme v širším kontextu, jako součást úsilí českých katolických intelektuálů prvních pobělohorských generací o katolickou podobu české kolektivní paměti. Monografie tak vybízí ke studiu memoriální funkce hymnografie, ke studiu podílu českých kancionálů na konstituování konfesijní i národní identity a vůbec k reflexi vlastního vztahu k minulosti. Monografie se zabývá pouze písňovými texty Kancionálu českého, nabízí však i nejeden podnět pro hudební historii, v očekávání, že se pro ni stane výzvou, aby prověřila či opravila její závěry. Kniha je zároveň pojata jako jedna z přípravných prací pro novou antologii české raně novověké duchovní písně, jež by nahradila dnes již zastaralé výbory.
