Mezi lety 1947-1960 se v americkém filmovém průmyslu uplatňovala politika zakazující zaměstnávání členů či sympatizantů Komunistické strany Spojených států amerických. Tato praktika se označuje jako tzv. černá listina (blacklist). K jejímu ustavení došlo na přelomu čtyřicátých a padesátých let na základě několika kol vyšetřování Výborem pro neamerickou činnost Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických. Jedinci, kteří během výslechů odmítli spolupracovat, nebo byli v jejich rámci uvedeni jako tzv. „rudí“, se pro Hollywood stali díky dobové atmosféře nepohodlnými, a proto s nimi studioví bossové rozvázali pracovní kontrakty. Černou listinu lze sice považovat za úzce zaměřenou problematiku, jejím prostřednictvím je ale možné sledovat řadu obecnějších jevů existujících ve Spojených státech. Předně jde o přístup federálních autorit k menšině otevřeně se hlásící k podpoře aktuálního nepřítele číslo jedna – Sovětského svazu. Dále blacklist nabízí vhled do fungování domácí kinematografie a jejích četných specifik vycházejících z tamějších kulturních stereotypů. Sonda do světa rudých pak odhaluje paradoxy hollywoodského i amerického komunismu. A konečně rozkol ve zpětné interpretaci celé této kauzy, který se odvíjí od uznání oprávněnosti paradigmatu o „čarodějnících“ a „inkvizitorech“, poměrně přesně reflektuje rozštěpení politicky aktivní veřejnosti do liberálního a konzervativního tábora, což platí také pro historiografii.
